Pořád je na čem pracovat aneb ...dnes jdu s kůží, pardon, s kolenem na trh já. 

"Nezajdeme si spolu na kávu?" píše mi (znovu či nově? objevená) kamarádka Lenka, spolužačka z gymplu, která - stejně jako já - různými životními kličkami a (pře)smyčkami doputovala z uhelnatého severu do jihočeských Budějovic. . ... a pak od ní dostávám další SMS: "... a nechtěla bys někdy zajít na badminton? Docela by mě to bavilo, ale nemám spoluhráče..." To mě nadchlo. Badminton jsem si totiž za poslední dobu oblíbila, s mým mužem chodíme občas hrát, a tak neváhám a nadšeně souhlasím. Náš plán se tedy mění na slibný dvojboj: badminton+káva. ... A opravdu: odpoledne je moc příjemné, a tak si říkáme, že by to mohlo stát takovou naší tradiční středou.

Následující sobota ráno:
Jdeme si s mým mužem Járou zahrát opět badminton. Už pár dní mi pobolívá "mé" koleno. Před 25 lety zažilo velké trauma, přetrhala jsem si vazy, které jsou přetrhané dodnes a taky prodělalo operaci menisku. Umím s tím (ním) žít, dle možností sportuji, jen občas se nepříjemně ozve, je to takový barometr či rosnička, která ohlašuje každou změnu počasí... No a tak si to své pobolívání vysvětluji jako nadcházející příchod podzimu a nechci mu dál věnovat pozornost. ... "Jo tak ty si mě nevšímáš?" naštve se koleno. "No tak přitvrdíme, což?" A začne v něm píchat tak, že hru musíme po chvíli ukončit. Jsem z toho smutná a především naštvaná. Proč se rozhodlo zrovna teď? Co s tím kolenem, sakra, je?! ... Tuším, že naše "společné badmintonové středy s Lenkou" tím pádem padají :/ Sakra, PROČ?!

Následující středa (včera) :
Scházíme se s Lenkou na kávě. Necítím se ve své kůži, v koleni stále píchá a mě to štve čím dál víc. Vlastně jsem ustrnula ve své naštvanosti a teď se v ní rochním, jak prase v hnoji. Povídáme si. Povídáme si i o tom, jak to minulou středu na badmintonu bylo fajn a teď mám utrum. A Lenka říká: "... že ty sis za ten badminton vynadala? Že ty sis zas vyčetla, že nesedíš v práci?" BINGO! To je ono. To je totiž myšlenka, kterou se už delší dobu trápím. Mám koníčky a zájmy, které jsem se rozhodla už nikam neodkládat a prostě se jim začít věnovat. Chodím na keramiku, která mě nesmírně baví; začala jsem se učit v hudebce na klávesy, o čem jsem snila už od dětství. A teď jsem dostala skoro jak dárkem badmintonovou středu s Lenkou ... A místo toto, abych si těch možností, radostí a naplnění, které mi to dává, vážila, začala jsem si to vyčítat. Hlodat se a nechat si našeptávat, že si to nezasloužím.... Že bych měla - JASNĚ - někde SEDĚT přeci :) A tak mám tedy stopku. "Když nezasloužíš, tak fajn. Tedy žádný badminton! Teď můžeš sedět! Je to tak lepší?" ... NO NENÍ !!!


A ještě jedna TŘEŠNIČKA, snad abych lépe pochopila:
V kavárně jsme k nápoji každá dostala takový smotek se vzkazem či motivačním citátem. A můj je ten, který Vám přikládám ...

Epilog
Tak tu dnes sedím a snažím si to v té své pomotané, věčně nespokojené a kritické hlavě trochu urovnat. Nevím, zda mě koleno přestane bolet, až si vše srovnám. Ale srovnat si tohle musím. Ať koleno bolí či ne :)

Kromě snahy srovnat hlavu, jsem se podpořila také HOMEOPATICKY ;) Co myslíte? Zvolila jsem "můj" konstituční lék (tedy homeopatikum, které svým obrazem odpovídá mému popisu na všech svých úrovních) nebo jsem se při volbě zaměřila pouze na bolavé koleno a lokální symptomy?
A aby toho nebylo málo, mám v plánu ještě hirudoterapii. Co to je? No přece léčba pijavicemi ;) Budu si je aplikovat sama (tedy až, holky, poštou dorazí), umím to. Zajímá Vás, jak se aplikují pijavice? A k čemu jsou vůbec dobré? Nebo je to pro Vás jen nechutné slizké zvíře a jejich aplikace jakousi vzpomínkou na středověké praktiky?

Mějte se krásně a ať Vás nebolí kolena ani nic jiného ! ♥